Svatý Martin

se narodil roku 316 (317) v římské provincii Panonie ve městě Sabaria, jde nepochybně o město Szombathely v dnešním Maďarsku.

Martin dostal své jméno po bohu války "Martovi", protože jeho otec, vysloužilý římský voják, si přál aby jeho syn kráčel v jeho stopách.

V Panonii nesetrvali dlouho, odstěhovali se do severoitalské Pavie, kde Martin prožil většinu svého mládí.

Zde se také setkal s křesťanstvím, které ho velmi přitahovalo. Zvláště pak přitahován poustevníky z Egypta a Sýrie, o kterých se vyprávělo. Zde jsou patrné kořeny jeho pozdějšího skromného poustevnického života.

Jeho rodiče s ním tuto víru ani jeho touhy nesdíleli, a protože otec nepoznal nic jiného než vojenský život, tak byl Martin v patnácti letech odveden do armády.

Přestože byl vojákem nerad, plnil vojenské povinnosti spolehlivě a odvážně, a proto byl nakonec povýšen na důstojníka.

Martin byl dokonce přeložen k císařským gardistům, dobře ozbrojené vojenské jízdě.

Kolem roku 334 byl přidělen k posádce v dnešním Amiensu ve Francii, kde strávil největší část svého vojenského života.

Legenda o plášti

Martin prožíval svoji víru i v armádě. Podle legendy o jeho životě žil skromně, pokorně a dokonce ke svému otroku se choval jako k bratrovi.

Martin byl jednoduše jiný než ostatní vojáci, což také dokazuje symbolický čin, díky němuž se stal tak známý. Došlo k němu v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera. Martin se tudy na koni vracel do vojenského tábora.

U brány ho oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu. Protože u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl. 

Tu ho však napadla myšlenka: vzal svůj důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se aspoň trochu zahřál. 

Legenda dále vypráví, že Martin spatřil příší noc Ježíše, který byl oděn půlkou pláště. A uslyšel, jak Ježíš říká andělům: "Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu".

Tato Kristova slova znamenají to, co je napsáno v evangeliu: "Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil."

sv. Martin jako poustevník

Po těchto událostech se dal Martin pokřtít. Brzy nato odešel z armády, protože v jeho postojích nešlo vykonávat křesťanskou a vojenskou službu společně.

Po odchodu z armády odešel do Poitiers, kam ho přitahovala pověst biskupa Hilaria, který byl následně jeho učitelem a velkým vzorem. Tam také přijal nižší svěcení a stal se exorcistou, přičemž toužil po misiích a po skromném životě poustevníka.

I proto se vrátil do rodné Panonie, kde chtěl bojovat jak proti projevům mimokřesťanských náboženství označovaných souhrnně jako pohanství, tak i proti tzv. "bludařství", tedy těm náboženským názorům vznikajícím v rámci křesťanství, které byly vnímány jako heterické, a tedy jako názory ohrožující a vyvolávající zmatky a spory v katolické církvi.

Časem se situace v Panonii natolik vyhrotila, že musel uprchnout do Itálie, kde se odebral do ústraní a žil jako poustevník.

Šířící se heretické názory vyvolaly velký rozkol v církvi a zasáhly světské moci navíc tuto situaci vyostřovaly. Jako jediné řešení proti těmto dějům viděl Martin v modlitbě.

Na pozvání jeho mistra a přítele, biskupa Hilaria se odebral zpět do Galie, kde se poblíž Poitiers usadil v poustevně a věnoval se modlitbám a rozjímání.

Při této činnosti nezůstal sám, časem se kolem něho zformovala skupina stejně smýšlejících křesťanů.

Později na tomto místě byl postaven benediktinský klášter v Ligugé. Hilariovi se podařilo přesvědčit Martina, aby přijal vyšší svěcení a stal se knězem. V této době Martin podle legendy vykonal již několik zázraků (včetně znovuoživení dvou lidí) a stal se vyhledávaným.

sv. Martin jako biskup

Když zemřel biskup v Tours, byl martin pod záminkou uzdravení nemocného pozván do města. Místo nemocného ho však čekala diecéze, která potřebovala jeho oddanost, které se ujal. Pravděpodobně 4. července 370 přijal biskupské svěcení. I přes vysokou církevní pozici žil svůj život skromně, téměř asketicky. Místo biskupského paláce pobýval s několika mnichy před branami města v nuzných chatrčích.

Z poustevny později vznikl významný klášter Marmoutier, který se stal středisekm asketického a kulturního života západu.

Církev v této době byla zahrnována dary od císaře a knížat, zvykala si na pohodlí a se muselo zdát skandální, že jeden z biskupů vede život poustevníka, zříká se při bohoslužbě slavnostního trůnu a obléká se jako chudák.

U mnohých vlivných osobností nebyl oblíbený a musel snášet různé narážky a posměšky. Naopak u prostých a chudých lidí byl získával na oblibě.

Svatý Martin a misijní cesty

Z pozice biskupa zahájil velké obrácení tehdejších Galů na křesťanství. Staral se o veškeré obyvatelstvo v Galii, snažil se usmířit pohany s pravověrnými křesťany a vždy se postavil proti světské moci, když se chtěla vměšovat do církevních otázek.

Horlivě hlásal evangelium a potíral zde převládající pohanství. Jeho evangelizace byla údajně doprovázená mnoha zázraky.

Při své christianizační činnosti a snaze zničit pohanskou víru užíval násilí vůči pohanům a jejich posvátným místům. Zapaloval pohanské chrámy, kácel posvátné stromy, ničil pohanské modly a násilně se vypořádal s pohanskými kněžími, kteří se snažili dál slavit tradiční pohanské svátky.

Jeden z těchto zásahů byl zaměřen proti pro pohany posvátným megaltickým řadám v Bretani (od roku 1989 chráněny jako historická památka), ze kterých nechal Martin vykácet celé kilometry.

Pro tyto činy bývá někdy obviňován z náboženského fanatismu. Zázraky údajně chránily Martina před odporem venkovanů, na který při svém ničení jejich posvátných pohanských míst narážel. Neustále byl na cestách a tyto misijní cesty po celé diecézi často směřovaly k organizování prvních venkovských farností.

Tyto cesty vedly i mimo jeho diecézi a tak stopy po jeho činnosti najdeme téměř po celé dnešní Francii.

Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích (uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty) v dnešní Francii je mnoho měst, vesnic a kostelů, které nesou jeho jméno.